Redoxní metody

Jsou založeny na oxidačních a redukčních účincích stanovovaných látek. Při redoxní reakci dochází k výměně elektronu a oxidační čísla stanovované látky se mění.

Př.:

Manganisté ionty se redukují na manganaté, železnaté ionty se oxidují na železité.

Aby probíhající reakce byla kvantitativní, musí být dostatečný rozdíl mezi redoxními vlastnostmi oxidovadla a redukovadla. Objektivním měřítkem oxidačních či redukčních účinků látky je standartní redoxní potenciál E^O  [mV]. Hodnotu standartního redoxního potenciálu nalezneme v tabulkách. Skutečná hodnota závisí na koncentraci roztoku a tuto závislost nám udává Nerstova rovnice: 

z = počet přecházejících elektronů při redoxní reakci

F = Faradayova konstanta 96500C

R univerzální plynová konst. 8,314 JK^-1mol^-1

^{T = teplora v Kelvínech}

^{ared, aox = koncentrace redukované a oxidované formy iontu}

^{Vše co je konstantní zavedeme do konstanty, ln převedeme na log a při předpokládané teplotě 25°C = 298K získáme Peterovu rovnici:}

Jestliže má redoxní chemická reakce probíhat dostatečně kvantitativně, musí být rozdíl _∆E minimálně O,3mV.

Rozdělení redoxních metod: 1) oxidimetrická - stanovujeme oxidovadlem - manganometrie, dichromatografie, jodometrie, cerimetrie, bromatometrie

2)reduktometrická - stanovujeme redukovadlem - jodometrie (přidáme KI a titrujeme jód), titanimetrie